Home / Sport / Plachtařské mistrovství republiky regionů 2008

Plachtařské mistrovství republiky regionů 2008

Plachtařské mistrovství republiky regionů 2008

Letos se po nějakém čase opět konalo ve Zbraslavicích. Moje účast na závodech byl v prvopočátku takový dialog v hospodě u piva. Mluvilo se o tom, kolik že toho mají naše letadla nalétáno.Vyšlo najevo, že by o závodech měla být jedna VSO 10 volná a že by bylo dobré, kdyby létala i o závodech.

V hlavě mi proběhla za tu chvilku spousta myšlenek. Zamlada jsem několikrát pomocníkoval nějakému „panu“ závodníkovi. To bylo v době, kdy jsem létal na Točné. Pan závodník, to byl pro mě Někdo! Frajer! Nedostižná meta. Později jsem byl při závodech už jako služba pořadatele. Závodníci se mi stali lidmi, ale přeci jen se zkušenostmi, které jsem neměl. V dobách létání ve Vlašimi bylo kouzlo sehnat éro na polétání okolo komína, natož na přelet. Navíc, nebyl zde tehdy nikdo, kdo by něco takového na letišti aktivně podporoval, a tak jsem ani netušil, jak se na takové závody dostat. Díky tomu, že jsem přešel do Zbraslavic, se mi trochu rozšířily obzory. Je tu dost zkušených závodníků, kteří jsou ochotni lecos vysvětlit a pomoct. A tak po závodech Blaníků v roce 2005, kdy jsme létali spolu s bráchou, je tohle pro mě výzva, zkusit si to v padesáti osmi letech konečně sááááááááááááááááám.

 

 

Přípravy

 

A tak jsem u hospodského stolu tu Martinovu hozenou rukavici přijal. Nebál jsem se být poslední a těšil jsem se, že budu mít poprvé v životě letadlo 14 dní jen a jen pro sebe.

 

V práci jsem měl trochu obavy z toho, že si chci vzít 3 týdny dovolené vcelku, neboť náš nový majitel, SIG, vytvářel určité myšlenkové turbulence. Ale díky tomu, že jsem to nahlásil už v únoru, se to podařilo. Když už jsem u té práce, nerad bych zapoměl, že firma URSA, dodávající nám tepelné izolace, konkrétně paní Brdičková, mi přispěla do závodů třemi tisíci korun. Ano, není to ani celé startovné, ale řekněte, kde jen tak najdete tři litry? Nalepil jsem samolepku medvěda (znak Ursy) na trup pod kabinou. A že jsem jej vozil, na oplátku se medvěd činil tak, že jsem ani jednou nemusel přistát do pole..

 

Čím víc se závody blížily, tím ve mně trochu rostly pochyby, zda být aktérem závodů, není jeden velký úlet. Ale láska k létání zvítězila.

 

Týden před závody, kdy na letišti pobývali holanďani, jsem se těšil, že když bude počasí trochu natrénuji. Místo toho, jako vždy, když jsou holanďani ve Zbraslavicích, bylo hnusně, a tak jsem trénoval na líkusáku dodělavky ubytování, dodělávky bazénu, šlechtění areálu letiště..., prostě toho neletového bylo dost. Dva dny před závody jsem ještě vyměňoval mísu WC. Když bylo vše hotovo a poprvé zkušebně spláchnuto, sbírám nářadí po zemi okolo a co se nestalo? Vypadl mi mobil přímo do mísy s vodou. Uf, je to nehoda, nebo špatné znamení? Budu jen bez spojení v průběhu závodů. Rozebral jsem jej rychle, jak jen to šlo, a sluníčko jej hezkyvysušilo. Zase funguje, sláva!

 

V pátek, den před závody, Ríša Jensen získává G304 Shark s maďarskou imatrikulací a mě přepouští ASW 19. Po ujišťování, že ASW je lepší „brko“ se nechávám celkem lehce přemluvit. Bezva. Jenže já na něm mám letos dva starty s asi 45 minutami. Ještě je tu sobota a tak se to učím řídit. Nebylo nijak zvláštní počasí, chvílemi i pršelo, tak jsem mohl vyzkoušet i průlety přeháňkami.

 

Protože v tomto týdnu zemřel i děda Jarda Čaj, měl jsem obavy z komplikací se zařizováním pohřbu. Proto pro mě byl ten předzávodní let v délce něco přes čtyři hodiny takovou úlevou, že už se snad další žádná tragedie konat nebude.

 

Kroužíce pod mraky ve stoupácích a ve výškách okolo jednoho a půl kilometru vysoko, myslel jsem na dědu a konstatoval, že jestli se dostal do nebe (a to bych mu přál), jsem mu toto odpoledne nejblíž z celé naší rodiny.

 

Celou sobotu se na letiště sjížděli závodníci se svými naleštěnými stroji, bydlíky, rodinami, psy... Na vyhrazené části letišní plochy velmi rychle vyrůstal stanový tábor slušných rozměrů. Závody byly zahájeny sobotním večerním brífinkem. Martin Mezera závodníkům představil realizační tým. Seznámil nás s tím, jak si představuje organizaci a tím i průběh závodů. Přes počáteční výkřiky a nesouhlasné mručení závodníků se nedal zviklat a asi třetí den závodů bylo všem jasno, že organizace funguje bezvadně.

 

Picture 3

 

Neděle

 

A je to tady. Brífing v 10.15 a počasí vystřižené jako z učebnice pro plachtaře. Jak to ten Horác dělá? Hned na začátku je naplánovaná trať delší, než 300 km. Ještě niky jsem třístovku neletěl, konečně mě k tomu něco donutí. Jsem z toho trochu napnutý ale víc se těším.

 

Nový způsob skládání letadel na startovním roštu (gridu) ze začátku působí zmatečně. Je to však víc ze strany závodníků. Startovní směna, po vyjasnění otázky kdo koho bude poslouchat, s přehledem situaci zvládá. Leštím letadlo, láduji jej baterkami a všemožnou navigační elektronikou. Zapřahám za Oktávku a poprvé v životě si táhnu éro na start. Štěstí mi přeje, že nejsem v prvních řadách gridu. Zatím si ještě neumím představit, jak se v prostoru vypnutí a čekání na otevření odletové pásky bude pohybovat devadesát větroňů a já mezi nimi. Navíc, nerad bych předvedl to, co se mi stalo v sobotu, kdy mi zadní vítr podfoukl směrovku,vybočil jsem z dráhy a neudržel se za vlečnou. Skončilo to vypnutím a novým pokusem o start, který se napodruhé zdařil. Trochu jsem Mílu vlekaře vyděsil, když mě místo za sebou na laně viděl jet vedle sebe. Já se vypnul, on už musel dokončit start, udělat okruh okolo letiště a znovu přistát.

 

Na začátku tedy o „nerváky“ nebyla nouze. Dalším zážitkem bylo, že ještě včera jsem věděl, jak naládovat do LX 20, navigačního přístroje na palubě letadla, trať s otočnými body. Teď jakoby se to vypařilo z hlavy. Honem sháním někoho, kdo by mi pomohl. Ten „někdo“ se naštěstí našel a tak jsem odstartoval z páté řady bez problémů do vzduchu.

 

Najíždí vlečná, napíná se vlečné lano, zaduní síla motoru vlečné a rozjíždíme se. Doopravdy jsem byl napnut a soustředěn na provedení startu, který se napoprvé povedl. Když už jsem byl ve vzduchu, začal jsem se rozhlížet. Úchvatný byl pohled, kdy se před mou vlečnou v modři nebe vzestupně řadí několik vlečných s větroni v závěsu.Více než závody to vypadá víc jako nějaká vojenská akce, kdy je nebe plné letadel.

 

Velikým levým obloukem se pomalu dostáváme do prostoru i výšky vypnutí. Rozhlížím se a rozhoduji, kam se vrtnu po vypnutí.Větroně krouží ve dvou stoupácích a připomínají komáří rojení. Ocitám se nad rozsáhlým lesem s malebnou pilou Pančava uprostřed. Za lesem směrem k letišti ve slunci září věž zbraslavického kostela.V 620 m výšky vlečná mává, abych se vypnul. Málem jsem kvůli těm rotujícím hejnům letadel zaspal její signál. Cvak. Lano vypnuto a ASW si to jemně šumí, když upravuji rychlost na 95km za hodinu. Jako nejnižší se připojuji blízké kroužící skupině. Hned to začíná stoupat a vario se ustaluje na 3 m/s. Paráda! Díky velké skupině nade mnou je ustředění snadné a tak koukám a opisuji, jak létají zkušenější závodníci nademnou. Za pár okamžiků se musím probrat, protože při takovéto „vyhlídce“ mě zespodu dohánějí další éra. Nejen, že bych se jim pletl, ale oni by mi v takové blízkosti ve stoupáku také ke klidu nepřispěli.

 

Mám 1350 metrů nad letištěm, když se pod základnou mraku tvoří prstenec z větroňů, připomínající prstenec Saturnu.V jedné úrovni je několik řad letadel vedle sebe. To jsem ještě neviděl. Asi 10 minut takto čekáme na otevření startovní pásky a já nemůžu přijít na to, kdybych byl někde uprostřed té sevřené formace, jak z ní uniknout. Asi jsem v houfu taktiků. Páska je otevřena, ale nikdo nespěchá na trať. Prstenec se rozmotává jako klubíčko a letadla jako chapadla ohledávájí další mrak, zda je pod ním stoupák. Jen se ukáže, že ano, celé hejno se přesouvá tam. Protože vím, že neumím létat rychle, vyrážím si na trať sám. První části trati je rameno do Polné. To znám téměř nazpaměť. Nenaviguji a jen koukám co a jak dělají ostatní. Jak mě dost rychle míjejí a kalí to vpřed. Po otočení nad Polnou mě čeká nejdelší část trati, ke Starému sedlu. Ještěže mi Mrazík prozradil, co se za tím názvem skrývá - na mé mapě to totiž není. Teď nadosmrti vím, že Staré sedlo nemusím hledat na hřbetě koně, ale i v údolí s mostem přes řeku Vltavu.

 

Protože ASW ještě nemám v oku, neumím odhadnout jaké vzdálenosti od mraku k mraku letadlo bez problémů překoná. Držím se tedy pokud možno co nejvýše pod základnami mraků. Docela to rychle ubíhá a (pro mě) za chvíli LX 20 změnila na displeji putující trojúhelníček v čárku a asi za minutu, kdy odpočítávala vzdálenost k bodu, pípla. Čekám ještě pár vteřin a otáčím k dalšímu otočnému bodu. Letadla okolo mě se vrhají do sestupných zatáček, zvyšují rychlost a já, „pomalík“, pozoruji rozbrázděnou hladinu Vltavy. prohání se tam snad desítky různých člunů, plachetnic a kdoví čeho ještě. Dorovnávám kurz na Jihlavu a vyhlížím řadící se mraky. Peletony závodníků už zmizely přede mnou a já se tu předháním s těmi stejně pomalými, jako jsem já. Po hodině letu se dostávám k městu Jihlava. Pozoruji displej LX 20. Přístroj mě naviguje trochu mimo letiště v Jihlavě a tak koukám, kde ten otočný bod bude. Poslední baráky města. Píp, a další bod je doma. Nad brněnskou dálnicí nalétávám docela silný stoupák a vytáčím jej do cca 1600 metrů. LX 20 ukazuje že by to s rezervou 100 m mělo vyjít domů do Zbraslavic. Upravuji kurz a v přímém letu na rychlosti okolo 120 km/h kloužu. Místy vario ukazuje večerní stoupání, místy už jsou oblasti, kde se „nehne vzduch“ a mám pocit, že sedím na židli vysoko nad zemí. Přímým letem přeskakuji kopec Melechov a pozoruji Stvořidla, kamenná stáda na toku Sázavy. Z druhé strany kopce je vidět do Koutů, kde jsem kdysi dělal pionýrského vedoucího a byl rád, že nemusím být v práci v PREFĚ.

 

Oblast kolem Melechova nezklamala a z chybějících 150 metrů jsem v přímém letu nastoupal tolik, že LX zase ukazovala rezervu 100 m.Věřím, že ten přístroj to umí odhadnot líp než já. Městečko Ledeč nad Sázavou se mi vynořuje po levé ruce, mám asi 650 m výšky a hlásím se na desátém kilometru řídícímu AFIS na věži. Pak je tu pátý kilometr a téměř okruhová výška. Fakt to vyjde? Nad Bohdančí mám skoro 300 m a tak se koukám, jak se proluka mezi lesy vynořuje výš a výš na horizont.V duchu si připomínám, že tudy vedou dráty nějakého elektrického vedení. Přistání bylo na dráhu 33 a tak jsem to proměnil v dlouhé přiblížení. Podvozek jsem otevíral na úrovni rybníčků u dráhy.

 

Jsem doma. Většina závodníků už svá letadla uklízí. Moje první třístovka je také doma. Mám fakt radost a našlo se i pár kamarádů, kteří mi popřáli. To potěší. Po úklidu letadel do hangáru spěchám do sprchy a brzo i do postele. Než usnu, ještě si dlouhou dobu přehrávám zajímavé okamžiky onoho letu.

 

Picture 5

 

Pondělí

 

Dneska ráno, při snídani si uvědomuji, jak by bylo pěkné někoho si najít, kdo by byl se mnou za letu ochoten spolupracovat – myšleno samozřejmě tak, že si za letu po rádiu vyměňujeme informace o tom, jak a kudy letět dál. A taky i rychleji .Nenašla se vhodná chvíle se s někým domluvit. Škoda. Později na brífingu o tom mluvím s Pepou Sedláčkem a ten souhlasí. Sám navrhnul frekvenci 127,275 MHz s tím, že se na tuto přepnem po průletu páskou. Horác nás seznámil s počasím, M. Mezera s navrženou tratí a prostory kolem, které trochu ten let omezují. A pak spěchám k éru, hlavně pokud možno v klidu připravit navigaci. Dnes,v přesvěd čení, že už dělám vše správně, cvakám tlačítky LX20 otočné body. Jaké je moje zděšení, když LX už brzo po startu ukazuje něco, ale úplně něco jiného. Po průletu páskou přelaďuji a volám Pepu. Nehlásí se, nebo jej neslyším, protože je zde na frekvenci docela živo a probíhá rušná diskuze. Část pilotů ze Zbra jí na přeletech často používá. Byl jsem překvapen, až zaskočen vulgárností, s jakou mě Martin Skala okřikl, ať z jejich frekvence vypadnu, že tam nemám co dělat. Tak jsem Pepu přestal volat a jen jsem na frekvenci poslouchal. Asi na dvacátém kilometru mi LX začal ukazovat na jiný otočný bod. Začal jsem přepínat a mačkat knoflíky, abych našel původní zadání. Nakonec toho měl LX dost, z toho cvakání a přepínání mi jako poslední možnost nabídl, že bude stále ukazovat směr do Zbraslavic. Smířil jsem se s tím nerad, nadávaje si do idiotů .Doufal jsem jen, že Colibri za sedačkou vše zapíše bez problémů. Zpoza sedadla jsem vytáhl mapu a začal navigovat po staru. Někde před Milevskem, kde jsem v letadle nikdy nebyl, jsem téměř zcela vyplnil kabinu rozloženou mapou a hledal orientační body. Zbylým vrškem kabiny se nade mnou ve velké výšce mihlo několik kluzáků a ukázalo přesný směr. Město Milevsko jsem obkroužil, ale protože jsem nevěděl CO je přesně otočný bod, obkroužil jsem náměstí i kostel. Jak se pak ukázalo ,otočný bod byl nějaký poslední dům na jihu města.Ten jsem minul. Tím pádem pro mě závod skončil. Škoda těch zbylých km a bodů za to.Trať jsem ale ulétl celou, ASW doletělo zpět domů a tak z toho byl dobrý pocit. Další třístovka.

 

 

Úterý:

 

Probouzíme se opět do ranního sluníčka. Modrá obloha a rosa v trávě, velký to příslib dobrého počasí. Opět taháme letadla z hangáru. Přece jenom to domácí prostředí je výhoda. Nerad bych každé ráno tahal díly z přepravního vozíku a montoval letadlo dohromady. Dneska jsem si opět z nepozornosti sám sobě sedl na špek. Večer jsem dal na nabíječku baterku z ASW s tím, že druhou nabíjím u sebe v boudě. Ráno však někdo kabely rozpojil a tak jsem uchopil tu první, co mi padla do ruky. Samozřejmě od té doby vím, že pro ASW jsou v regálu tři baterky a musím si dát pozor, kterou jsem dal na nabití a kterou beru. V dobré víře montuji obě „nabité“ do letadla. Omyl se ukáže později, bohužel za letu.

 

Dnes startuji z první řady a tak mě čeká najít si stoupák sám a téměř padesát minut kroužení a čekání na otevření startovní pásky. S Pepou Sedláčkem jsme se domluvili na jiné frekvenci (127,5 MHz) a tak se těším na jeho spolupráci. Nakonec se ukázalo, že Pepa je nemluva a pokud se nezeptám, sám se ten tryskopilot neozve. Dnešní počasí už není taková lať, jako včera. I stoupáky jsou tak nějak roztrkanější a tak se těch padesát minut čekání trápím s pocitem, že mi to vůbec nejde. Ani ty houfy křídel kolem mě mi nějak nedělají dobře.

 

M. Mezera spolu s AFISem do rádia hlásí otevření pásky. Přelaďujem a vyrážíme na trať. Nejsme spolu slétaní, Pepa nemluví, a tak se už na prvním rameni jeden druhému ztácíme. Chvílemi se tedy vracím na 127,27 MHz a odposlouchávám, jak se „mistři“ radí co, jak a kudy to vemou. Už jsou ode mě ale tak daleko, že většina těch informací už je pro mě

 

nanic. Ale alespoň si mám vduchu s kým povídat. Z Polné, kde je v době mého příletu naprosto čisté modré nebe v okruhu tak 10 kilometrů se rozhoduju, jak na to. Nakonec zvítězila myšlenka, že na poli jsem tam ještě nebyl a název Polná je k tomu účelu výstižný. Potlačil jsem knipl dopředu, zvýšil rychlost na 140 a fičel skrz tu modrou oblohu, jak bílá šipka. Konečně LX pípla, potvrdila průlet otočným bodem a tak otáčím směrem někam k Jihlavě. Vídím tam růst osamělý mrak pod kterým doufám najdu stoupák. A je tu! Vytáčím jej do 1800 m QFE (hladina našeho letiště) a pod řadou malých mráčků se snažím doletět některé taky opozdilce. Mám radost, když některé předlétávám a pod řádkou kumulů skoro ani nekroužím a nabírám výšku v přímém letu. Vyhlížím řeku Vltavu. Než k ní doletím, opět nacházím silný stoupák a dotáčím 2000 metrů. Hluboko dole pode mnou letí hejno bílých větroňů, kteří to valí přes ty rozsáhlé lesy velkou rychlostí a tak nízko, až mi přijde, že k otočnému bodu jedou po zemi. Opět pípnutí LX a otáčím za bodem LETY. Vyhlížím z výšky ten mediálně profláknutý prasečák a cikánský pomník, ale z té výšky nic nevidím. Tak přeskakuji Vltavu, plnou koupajících se lidí a různých lodiček a otáčím na jih, kde je otočným bodem obec Studená. Vzpomínám na Horácova slova, že večer budou mraky z oblohy mizet. Tak už je to asi tu a já jsem teprve někde za půlkou. Přímým kurzem na Studenou letět nelze, nejsou tam mraky. Nebo jinak. Letět lze, ale já to v čisté neumím a kdo ví, jestli tam budou stoupáky? Tak tam dolů mířím takovým táhlým pravým obloukem, který mi přidává kilometrů a užírá čas. Když otáčím Studenou, mraky rychle mizí. Z posledního bodu už je to jen na sever domů, do Zbraslavic. V přímém letu trochu zpomaluji, kde to jen trochu nosí, a zrychluji, kde ne. Už není kde kroužit. Daleko před sebou někde na úrovni Pelhřimova ještě mráčky jsou a tak letím co nejrychleji, abych je ještě dohonil. Prolétávám údolí u Načeradce, míjím kopec Blaník a kousek za Vlašimí mám 200 metrů nad zemí. Dost málo na dolet domů. Vyhlížím si pole na přistání a jak koukám, nejsem tu sám. Ve „psí“ výšce se tu snaží několik větroňů. Když jsem si vybral pole, nalétávám stoupák 1 m/s. Ustřeďuji a koukám, že LX na mě slabě mrká a neukazuje ani kurz ani dokluz. Naštěstí jsem uhodl o co jde, vypínám rádio a LX ožívá. Dotáčím asi 1050 m výšky LX ukazuje rezervu cca 200 m a tak vyrážím domů. Hřeben kopců, který se táhne od Zruče nad Sázavou až do Zbraslavic mě celou cestu nesl na nule, letadlo nepadalo, tu a tam ťukl stoupák. Rezervu jsem začal proměňovat v rychlost. I tak jsem doletěl do cíle na okruhové výšce 300 m.

 

 

Čtvrtek:

 

Včera byl volný den, bylo silně větrno a tak byla možnost odpočívat, nebo jet na výlet k zajímavostem širokého okolí. Já odpočíval. Docela mi to přišlo vhod.

 

Dnes je však letovo a tak zase chystám letadlo, leštím křídla a vezu na start. Opět na dráhu 33 a opět bude start s větrem z boku a do zad. Nic příjemného. Ještě nebyla ohlášena úloha AAT. A dnes ji tu máme. Jde o oblet tratě s danými otočnými body okolo kterých je vymezený kruhový prostor, třeba 15km velký. Pilot si může rozhodnout, zda se těch prostorů jen dotkne a tím si trať zkrátí, či proletí prostorem až za otočný bod a trať si prodlouží. Ale ať krátká, nebo dlouhá trať, má na to komisaři určený čas, který se nemění.

 

Dlouho čekáme na start. Martin dnes trochu otálí a vyčkává na správný okamžik. Konečně. Na oběd letí první souprava do vzduchu. První rameno je zase do Polné. U letiště jsou mraky poměrně nízko, tak 1200 metrů. Po odletu na trať ale mraky klesají a základny na Vysočině sotva dosahují asi 800 metrů. Navíc se velmi zhoršila viditelnost a je to jako v zamlžené prádelně. Krabička pípla, otáčím na západ, kde je dalším bodem Blatná. Mraky opět trochu stoupají, ale já nějak nemohu postoupit vpřed. Určený čas tři hodiny na celou trať rychle ubývá. A tak ten prostor okolo Blatné jen tak lehce „nakousnu“ abych se zkrátil a pospíchám na další rameno. Je to obec Kamenice, někde na rakouských hranicích. Koukám do ciziny, rychle otáčím a v přímém směru se snažím ulétnout co nejvíc. Do tří hodin zbývá 15 minut. Tak kde to padne, tam mi skončí závod. Sice nepraštím letadlem z té výšky o zem, ale už nemusím spěchat. Opět někde u Kamene nalétávám stoupák a v klídku jej vytáčím do dostatečné výšky, abych doklouzal na letiště domů. Už není kam spěchat.

 

Se změnou měsíce na srpen začalo nějak hodně foukat. Včera jsme potkávali bouřky a přeháňky, ale šlo to. Dneska po otočení prvního otočňáku letím pomalu za peletonem a tak poslouchám na rádiu, jak se to vyvíjí. Prolétávám slušnou přeháňkou a blížím se k městu Tábor. V dáli přede mnou, kam bych měl letět je téměř černo, z nebe visí ocasy přeháněk a na rádiu se odvíjí komunikace, kdo kam přistává. Velká část to stihla v Táboře na letiště, menší část do polí. Ten den bylo mimoletištních přistání asi 40. Otáčím se a vidím, že směrem ku Zbraslavicím by to ještě šlo. Jsou tím směrem i mráčky. A tak se rozhoduji jasně, než na jistotu do pole, pokusím se doletět domů. Bylo to o fous, ale podařilo se. Přistávám jako první a Pafka mě vítá křikem a potleskem. Nevědoucí divaci koukají a netuší, že jsem v půlce otočil a tím disciplínu nedoletěl. Ale jsem rád, že je éro vcelku doma. Hezky ho umeju a nechám odpočívat do zítřka.

 

Picture 6

 

I přes to, že každý let je jiný, přes to bych nerad popisoval všechny disciplíny. Celkem jsme jich letěli osm. Asi bych se dost opakoval. Během druhého týdne bylo pár dní, kdy jsme kvůli počasí neletěli. Rád bych pouze zaznamenal poslední disciplínu, která se letěla v naprosto čisté a modré obloze bez jediného mráčku. Navíc za docela silného větru. Tentokrát mi jako vlekař vyšel Pafka, a tak se raduji z domácího prostředí. Na modré obloze rotují dva houfy bílých letadel. Jako komáří rojení. Zapojit se do tohoto houfu je pro mě nevšední zážitek.

 

Po otevření odletové pásky se opět nikomu nechtělo jako prvnímu. Po delším čekání několik jedinců prosvištělo páskou a na druhé straně začali zase kroužit. Jako hejno bílého hmyzu těch asi 90 letadel proteklo páskou za nimi. A zase hejno. Chtěl jsem být mimo a tak nějak bez domluvy spolu s dalšími třemi letadly se vydáváme vlastní stopou. Bohužel to bylo špatné rozhodnutí. Někde poblíž Lipnice v silném protivětru nalétávám stoupák. Letadlo, budu si jej pamatovat, označení 33 na mě udělal takový nálet, že jsem mu musel uhýbat a ze stoupáku vypadnout. Bohužel, 33 stoupala radostně do výšin a já ztrácel výšku kroužením a hledáním, kde to vlastně bylo. Nenalezl jsem a tak se vydávám vpřed na kopečky k Havlíčkovu Brodu, doufajíc, že něco bude tam. A nebylo, nebo jsem to naprosto úspěšně minul. Je to smůla, ale stoupák vidět není. Jak by se mi teď hodil. V hlavě přesýpám všechny možné poučky, ale nic nefunguje. A tak se ve psí výšce doplazím nad letiště v H. Brodě, ještě se snažím některé poryvy prohlásit za stoupáky, ale výšky ubývá. Nasazuji na přistání. Po hodině letu už volam Pafkovi, že když mě vytáhl nahoru, bude muset přitáhnout mě i domů.

 

Na startu bylo pár letadel Letňanského aeroklubu, kteří zde byli na soustředění. Právě se pouštěli do jejich úklidu, neboť kvůli silnému větru mají dva větroňe v poli a musí svážet. Asi za hodinu Pafka s MQJ přiletěl. Mezi tím ještě na letiště sedl další závodník C1, který si však zavolal kamarádům pro auto a transporťák.

 

Ve vleku za motorovou prohlížím, jak krajina pode mnou utíká po větru. Pafka mě vytáhl do 700 metrové výšky. Vypnul jsem se a koukal jak vlečná mizí hluboko pode mnou. Letěl rychlostí asi 160 km za hodinu a já se snažil letět stejně rychle.

 

Opět jsem byl na letišti první. No, je fakt, že ne s takovou slávou jako minule. Měl jsem ale krásnou možnost sledovat přílet závodníků téměř v jednom houfu na letiště. A protože se tak „nějak“ vědělo, že to byla trať poslední, spolu s mým pomocníkem Vencou jsme letadlo umyli, natáhli návleky a uklidili do hangáru.

 

 

Sobota

 

Od večera jsou známi vítězové. Při večerním sezení v letištním klubu Martin závody uzavřel a tak bylo co slavit. Já oslavoval zisk padesátého čtvrtého místa v klubové třídě. Dnešní den je určen pro úklid letadel, letiště a vyrovnání dluhů, Večer završilo pečené prase a Hurtova masná specialitka. Večerní diskotéka se už obešla beze mne. Cítil jsem se nějak unaven a trochu nemocně. Raději jsem všechny zajímavé příhody sobotní noci prospal. Jen někdy k ránu mě zpěv opilců (nebo co to bylo),vracejících se do svých postelí a stanů, probudil do doby po závodech.

Komentář

Log v nebo create uživatelský účet do komentáře.