Home / Profily a testy / Osobnosti / Kateřina Hlavsová, první pilotka L-39 Albatros v Armádě České republiky: Šla jsem za svým snem

Kateřina Hlavsová, první pilotka L-39 Albatros v Armádě České republiky: Šla jsem za svým snem

Kateřina Hlavsová, první pilotka L-39 Albatros v Armádě České republiky: Šla jsem za svým snem

Kateřinu Hlavsovou poprvé svezl na Blaníku kamarád na letišti v Podhořanech. Nebylo jí tehdy ještě ani osmnáct, ale hned věděla, že létání je pro ni to pravé. Na letišti začala trávit většinu svého volného času. Nikdo tehdy netušil, že za pár let bude s naprostou samozřejmostí usedat do kokpitu armádních proudových letounů

Katko, přestoupila jsi ze sportovního gymnázia na školu, kde více preferují matematiku a fyziku. Ke studiu na vojenské škole jsi se tedy připravovala déle. Jak rozhodnutí jít na vojenskou školu přijalo tvé okolí?

Většina lidí asi příliš nevěřila, že bych se mohla vojenskou pilotkou skutečně stát. Mamka o mě měla velký strach. Všichni ale stáli při mně a drželi mi palce. Rozhodla jsem se udělat vše pro to, abych si svůj sen splnila.

Ke studiu oboru pilot vojenského letadla na tehdejší brněnské Vojenské akademii jsi byla přijata na podzim 2002. Jaké bylo tvé první setkání s vojenskou realitou?

Je pravda, že v té době jsem vůbec netušila, o čem armáda je a co od ní mohu očekávat. Ještě před studiem samotným jsem musela projít tříměsíčním základním vojenským výcvikem. Zelené maskáče, nástupy a pochodování tvořily náš každodenní chleba. Ze začátku jsem z toho byla trochu nesvá. Dnes ale vidím, že už základní výcvik mi přidal na sebevědomí a že se tím do jisté míry změnilo mé vystupování. Spoustu věcí jsem se naučila zařizovat sama. Navíc v té době jsme byli vysláni pomáhat do oblastí zasažených povodněmi, což ve mně vyvolalo dobrý pocit, že armáda rozhodně není zbytečná.

Výcvik jsi tedy zvládla a zahájila jsi studium. Byla to velká změna?

Změna byla už v tom, že jsme konečně dostali modrou uniformu, ve které se člověk hned cítí mnohem lépe. Odpadla nám také většina cvičení a jen jsme občas museli chodit do služeb. Většinu času zabrala škola, která byla hned od počátku poměrně náročná.

Na druhou stranu jsi se ale konečně věnovala leteckým odbornostem, ne?

Právě že nikoliv. První ročník měl spíše strojní zaměření a převládaly tam předměty jako matematika, fyzika nebo technické kreslení. S létáním to nemělo v podstatě nic společného. Jedinou výjimkou byla specializovaná tělesná příprava, kdy jsme se například na jakýchsi točnicích učili vyrovnávat s různými polohami těla a dalšími specifiky pilotního povolání. Každopádně jsem v té době už neměla čas na nic jiného, a tak jsem musela obětovat i létání v aeroklubu.

Takže letecké předměty přišly na řadu až ve druhém ročníku?

Přesně tak. Ve druháku už jsme měli předměty jako aerodynamika, navigace, konstrukce letadel nebo letecké motory a naopak začaly ubývat strojařské předměty, což bylo určitě pozitivní. Ne snad že by ty letecké byly nějak výrazně lehčí, ale pro mě osobně byly mnohem zajímavější, a tak mě učení víc bavilo. Zároveň jsme se začali připravovat na praktický letecký výcvik, jehož součástí byla i padáková příprava. To bylo hodně zajímavé, protože jsem nikdy předtím neskákala. Bohužel jsem si ale zlomila klíční kost, takže jsem výcvik dokončila až na začátku třetího ročníku. Absolvovala jsem pět povinných seskoků – čtyři denní, z vrtulníku Mi-17 z výšky 600 metrů, a jeden seskok noční.

To ale pořád ještě není létání. Kdy jsi vlastně poprvé usedla do kabiny vojenského letadla?

To bylo až ve třetím ročníku, kdy jsme letní semestr absolvovali v Centru leteckého výcviku v Pardubicích. Po zhruba měsíční teorii a nezbytných zkouškách jsme začali skutečně létat. Museli jsme odlétat 46 hodin na letadlech Zlin Z-142 CAF. V Pardubicích se také ukázalo, že teorie probíraná ve škole se v mnoha ohledech neshoduje s praxí na letišti. Myslím si, že kdyby se výuka upravila a zaměřila více na nezbytné letecké předměty, jako jsou aerodynamika, meteorologie, konstrukce atd., samotný výcvik by mohl být efektivnější. Takhle s námi měli instruktoři v CLV poměrně dost práce. To však bylo dané i tím, že oproti motorovému výcviku někde v aeroklubu jsme toho ve stejném čase museli zvládnout mnohem víc. Během 46 letových hodin jsme tak odlétali okruhy, akrobacii, noční lety i lety IFR, nízké navigační lety i slétanost ve dvojici. Rozhodně to všechno bylo velice zajímavé. Zároveň se také ukázalo, kdo má na co talent a co koho baví. Někteří piloti například zjistili, že se jim líbí létání nízko nad terénem, takže se pak hlásili na vrtulníky.

Tím se dostáváme k dalšímu klíčovému okamžiku tvojí letecké kariéry. Na konci výcviku se absolventi vždy rozdělují s tím, že z některých se stanou stíhači a z jiných pak piloti vrtulníků nebo dopravních letounů. Jak probíhalo tvoje zařazení? A měla jsi dopředu konkrétní představu, kde bys chtěla létat?

Nadřízení nás hodnotili podle výsledků dosahovaných v celém průběhu leteckého výcviku. Každý žák měl možnost napsat, na čem by chtěl létat, ale rozhodně to nehrálo roli. Někteří piloti tak skončili jinde, než si přáli. Já osobně jsem od začátku chtěla létat na takzvaných rychlých, tedy na proudových bojových letounech. Nakonec jsem byla vybraná a opět jsem se přiblížila ke svému snu. Myslím si, že výsledky a schopnosti jsem na to měla, ale bála jsem se, že převáží obavy z toho, že jsem žena. Řada lidí mi tehdy říkala, že mi sice drží palce, ale že si nemyslí, že už je armáda připravená mít bojové stíhací pilotky.

A nemohlo to být přesně naopak? Že tě vybrali takříkajíc z politických důvodů, aby se armáda zviditelnila tím, do jak náročných profesí obsazuje ženy?

To si rozhodně nemyslím. Pochybuji, že by si někdo dovolil posadit do kokpitu bojového letadla pilota, který by nesplňoval všechny nutné předpoklady. A ani já sama bych se tam netlačila, kdybych měla pochybnosti, že něco nezvládnu.

Proč tě lákaly jen rychlé proudové stroje? Na dopravce nebo u vrtulníků by se ti nelíbilo?

Neříkám, že nelíbilo. Každé létání má svoje kouzlo. Ale na rychlých strojích je hodně široké spektrum úkolů, od navigačních letů přes akrobacii až k mnoha úkolům bojovým. Je to zkrátka hodně atraktivní a aktivní létání, člověk musí na vše reagovat strašně rychle, a to mě na tom baví. Touha dostat se jednou do stíhacího letadla mě vlastně motivovala už od samého začátku.

Jak se z tebe tedy stala proudová pilotka?

Materiální část přeškolení na L-39 Albatros jsme absolvovali v tehdejším výcvikovém středisku v Přerově a poté jsme se opět přesunuli do Pardubic. Vzpomínám si, že nikdo z nás příliš nevěřil slovům instruktorů z CLV, kteří nám oznámili, že do týdne budeme mít za sebou první samostatný let, když v té době jsme v „albíku“ ještě ani neseděli. Pak ale přišel první vývozní let, kdy nám ukázali základní ovládací prvky a kdy jsme si zvykali na mnohem vyšší rychlost. Potom už šlo všechno velice rychle.

A první dojmy z nového typu?

Hlavní byla asi ta rychlost, 400 km/h v nízkém horizontálním letu mi tehdy připadalo jako obrovský fofr. Pilotáž také vyžadovala mnohem více úkonů než dřív a pamatuji si, že jsem si říkala, jestli vůbec dokážu dělat všechny najednou. U rychlých letounů musí být člověk myšlením vždy o něco napřed. Nezvyklá byla také pilotní výstroj – utažené anti-g kalhoty, rukavice, spousta hadiček a kabelů, maska, letecká přilba a suchý vzduch z dýchače, nic z toho nebylo v prvních dnech moc příjemné. Chcete například zaklonit hlavu a zjistíte, že vám v tom brání dýchací maska. Během nějakých tří letů jsem si ale postupně na všechno zvykla a naučila se ve výstroji pohybovat.

Říkala jsi, že vás vystrašili prvním samostatným letem. Jaké bylo tvé osobní první „sólo“?

Na první samostatný let jsem šla asi po deseti hodinách odlétaných s instruktorem. Šlo o klasický okruh, po němž pak následovaly lety do zóny. Znamenalo to pro mě především maximální soustředění, protože najednou jsem za vše odpovídala sama. Člověk musí neustále myslet na to, aby dodržel hranice určeného prostoru a další parametry letu. S kolegy jsme se shodli také na tom, že bez instruktora mnohem více vnímáme veškeré zvuky v kabině, kterých jsme si předtím třeba ani nevšimli. Na druhou stranu má samostatný let i řadu výhod. Vnímat pokyny instruktora je totiž další úkon navíc, kdežto když letím sama, tak si mohu v klidu vše promyslet a vím, co budu dělat vzápětí. Na sólové lety jsem se tak už předem těšila. Nejsilnějším zážitkem ale i tak asi zůstane první sólo na Blaníku.

Létání i školní výuku jsi zvládla bez větších potíží a v roce 2006 jsi úspěšně absolvovala Univerzitu obrany. Co se tím ve tvé kariéře změnilo?

Z praktického hlediska toho zase tolik není. Sice už nejsem posluchačem vojenské školy a byla jsem zařazena k 22. základně letectva v Náměšti nad Oslavou jako pilot L-39, ale výcvik tím pro mě vlastně teprve začal. V Pardubicích jsem v rámci základního výcviku na Albatrosu odlétala povinných 80 hodin, ale zatím zde zůstávám i nadále na pokračovací výcvik, zaměřený již na úkoly bojového použití, tedy například na vzdušný boj, údery na pozemní cíle, VTP ve dvojici a podobně. V armádě už jsem nalétala zhruba 250 hodin.

Jak vidíš své další působení v armádě? Už ti třeba nadřízení naznačili, jaký by měl být tvůj postup? A co případné nasazení v zahraniční bojové misi? Byla bys ochotná podstoupit také toto riziko?

Další působení záleží na tom, jakým směrem se bude armáda a letectvo ubírat. V létě mě čeká návrat na domovskou základnu Náměšť a další bojový výcvik. Časem bych se chtěla dostat do Čáslavi na L-159, a když mi to bude umožněno, zkusit i Gripeny.
A bojové mise? Voják si moc nevybírá, kam a kdy půjde a na jakou dobu, ale když do mise, tak rozhodně na nějakou letovou pozici a hlavně do mise, která má nějaký smysl a rozumný důvod. Nechtěla bych se stát součástí nesmyslných misí bez cíle a bez přínosu.

Pojďme na závěr k trochu jinému tématu, a to je mediální zájem o tvou osobu. Svým způsobem jsi se stala známou na veřejnosti. Jak to snášíš?

Asi nejhorší to bylo hned na začátku, když jsem byla přijata ke studiu. Novináři to zjistili a všichni po mně chtěli rozhovory. Bylo to velmi vyčerpávající odpovídat pořád na dotazy typu proč jsem se tak rozhodla. Byla jsem na vojně asi tři dny a už jsem musela vystupovat v televizních pořadech včetně přímých přenosů. Často jsem vůbec nevěděla, jak mám odpovídat. Chvílemi jsem se cítila doslova jako cvičená opice. Média ze mě udělala známou osobu, ale já věděla, že v té době jsem úplné nic a že jsem ještě nic nedokázala. Novináři navíc někdy naháněli mé rodiče, a to už skutečně nebylo příjemné. Naštěstí jejich zájem postupně opadl a dnes si již dokážu určit, komu rozhovor poskytnu a komu ne. Vesměs každý rozhovor provádí novinář nebo novinářka, kteří o létání a dané problematice nevědí skoro nic a mají stále dokola neoriginální a nezajímavé otázky. Mám radši novináře, kteří se v letectví orientují.

V každém případě ale jsi svým způsobem průkopnicí. Myslíš si, že by se ženám měla dávat větší šance na uplatnění v podobných oborech, jako je třeba vojenský pilot?

Šance určitě, ale na druhou stranu bych sebe ani nikoho jiného nevyzdvihovala jen proto, že jsme ženy. Podle mého armáda nabízí dostatek příležitostí a je na každé z nás, jak a kde se dokážeme prosadit. Věřím, že jsem všem ukázala, že to jde, ale rozhodně bych se bránila jakékoliv takzvané pozitivní diskriminaci. Nechala bych tomu volný průběh s tím, že čas ukáže, jestli se ženy na bojových letounech osvědčí.

Komentář

Log v nebo create uživatelský účet do komentáře.