Home / Armáda / JAK-130: nástupce albatrosů

JAK-130: nástupce albatrosů

JAK-130: nástupce albatrosů

Kromě země svého původu má cvičný letoun, jehož tvary si v ničem nezadají s nejmodernějšími bojovými stroji, jedno dvojče v Itálii. Jeho výrobce slibuje široké možnosti použití – od výcviku stíhacích i dopravních pilotů, přes schopnost bojového nasazení až po variantu rychlého „cestovního“ stroje pro zámožnou VIP klientelu.

Česká továrna Aero Vodochody po dlouhá desetiletí zaujímala a stále ještě zaujímá přední místo v oblasti cvičných proudových letounů. Stroje L-29 Delfín a L-39 Albatros si pro svou nadčasovou konstrukci a mimořádně dobré letové vlastnosti získaly skvělou pověst takřka po celém světě. Vzhledem k naší příslušnosti k takzvanému východnímu bloku se jejich největším odběratelem a uživatelem stal Sovětský svaz. Albatrosy i dnes tvoří páteř ruských výcvikových jednotek, nicméně současné požadavky již v mnoha oblastech nesplňují.

Spolupráce s Italy nevyšla

Ruské vzdušné síly si potřebu náhrady cvičných proudových letadel uvědomovaly již v polovině 80. let minulého století. První práce na novém typu byly v Jakovlevově konstrukční kanceláři zahájeny v roce 1987. Jak-130 tehdy ještě soupeřil s konkurenčními projekty MiG-AT, Suchoj Su-54 a Mjasiščev M-200. Vláda nakonec dala šanci jen jaku a migu, které tak mohly přejít do fáze stavby skutečných prototypů.
 Složitá ekonomická situace v Rusku v 90. letech donutila Jakovleva hledat silného zahraničního partnera, který by část vývoje zaplatil a který by také přinesl nové technologie, o nichž se již vědělo, že budou pro nový letoun nezbytné. Výrobce proto v roce 1993 podepsal smlouvu s italskou společností Aermacchi. Ta měla mimo jiné zajistit například 5000 hodin zkoušek v aerodynamickém tunelu nebo 3000 hodin testů palubních systémů, zejména pak elektroimpulzního řízení fly-by-wire. Součástí smlouvy bylo také rozdělení podílu na výrobě s tím, že v Itálii měla vzniknout výrobní linka, kde by se montovaly ocasní partie a křídla letounu. Ten dostal označení JAK/AEM-130D a jeho první prototyp byl představen 30. listopadu 1994. K prvnímu zkušebnímu letu pak odstartoval v Žukovském 25. dubna 1996. Během následujícího roku absolvoval více než padesát letů, při nichž se mimo jiné experimentovalo s různými druhy a tvary wingletů na koncích křídel. Zkoušky probíhaly jak v Rusku, tak i v Itálii. V roce 1999 však byla spolupráce výrobců ukončena a každý začal na dalším vývoji pracovat samostatně. Na první pohled téměř stejné letouny teď nesou označení Jak-130 a Aermacchi M346. Avionika i motory jsou ale u každého z dvojčat zcela jiné.
 I přes odchod italského partnera vývoj Jak-130 pokračoval dál a stroj se nakonec v dubnu 2002 stal vítězem klání o post nového pokročilého cvičného proudového letounu pro ruské vzdušné síly. Ty objednaly počátečních dvanáct sériových kusů, z nichž první opustil výrobní linku továrny NAZ Sokol v Nižném Novgorodu v květnu 2003. V současné době probíhají rozsáhlé zkoušky. Během nich však byl v červnu 2006 zničen třetí vyrobený stroj. Celkem se očekávají objednávky na 200-300 letounů Jak-130. Poslední zpráva z června letošního roku hovoří o tom, že ruské ministerstvo obrany schválilo rozpočet na nákup 62 kusů cvičných letadel. První z nich by měl být sestaven ještě letos a dodán v roce 2009. Šestnáct kusů již v roce 2006 objednalo také Alžírsko. Zajímavostí je, že výrobce nabízí další varianty letadel, postavené na základě Jak-130. Mělo by jít například o jednomístný bojový stroj Jak-131, cvičný Jak-134, jehož dvě sedadla jsou umístěna vedle sebe a umožňují tak výcvik dopravních pilotů, anebo čtyřmístný Jak-135, určený k rychlé přepravě VIP cestujících. Samozřejmě nechybějí ani varianty pro průzkum či k použití na palubách letadlových lodí. Je však otázkou, zda nejde jen o plané naděje konstrukční kanceláře Jakovlev.
 Patrně největším konkurentem na zahraničních trzích může pro Jak-130 být jeho italský derivát. Italové sice měli značné zpoždění, nicméně to se jim postupně daří dohánět. První prototyp Aermacchi M346 vzlétl až 15. července 2004, ale k projektu cvičného stroje vybaveného kompletně západními palubními systémy se přidávají další partneři, jako například Řecko nebo Chile. Záměr nakoupit prvních čtrnáct kusů již oznámilo i italské vojenské letectvo.

Létající simulátor

A co vše tedy Jak-130 nabízí? Jedním ze základních předpokladů pro úspěch je dobré aerodynamické řešení, a to se u letounu skutečně povedlo. Jde o dvoumotorový proudový středoplošník se šípovým křídlem s nulovým vzepětím. Ovladatelnost výrazně zlepšují sloty na náběžných hranách křídel a třípolohové Flowerovy klapky.
 I díky tomu je nový letoun plně řiditelný při úhlu náběhu 35°, ale v rámci testů byla prokázána ovladatelnost i při úhlu náběhu 42°.

Picture-8_medium

 Konstrukce letounu je vyrobena převážně z lehkých slitin, ale hojně jsou použity také kompozitní materiály. Kevlarové pancéřování chrání pilotní prostor, oba motory a oddělení s avionikou. Životnost draku je tak stanovena na 10 000 letových hodin, ale plánuje se její prodloužení na 15 000 hodin. K mimořádně dobrým letovým vlastnostem přispívá také dvojice proudových motorů, které letounu poskytují poměrně vysoký poměr tahu k hmotnosti. Na výběr jsou buď slovenské motory DV-2SM z produkce Povážských strojíren, nebo domácí AI-222-25. Konstrukční řešení vstupních otvorů k motorům a také podvozku umožňuje letounu provoz i z krátkých a nezpevněných vzletových a přistávacích ploch.
 Samostatnou kapitolu tvoří kokpit nového stroje. Ten se vyznačuje velice dobrým výhledem pro oba za sebou sedící piloty. Zadní pilot má například výhled směrem dolů pod úhlem -6° a přední pilot dokonce -16°. Nouzové opuštění zajišťují vystřelovací sedačky NPO Zvezda K-36LT3.5 s parametry 0-0, tedy schopné zachránit pilota i při katapultáži v nulové výšce a při nulové rychlosti.
 Jak-130 je prvním ruským vojenským letounem, který je vybaven plně digitálním avionickým systémem, jenž navíc splňuje normy Mil Standard 1553 a může být konfigurován podle přání zákazníka, což u dřívějších typů prakticky nebylo možné. Sériové letouny dostanou takzvaný skleněný kokpit, kdy každý z pilotů má k dispozici tři barevné multifunkční displeje z tekutých krystalů o rozměrech 6 x 8 palců. Oba dva pilotní prostory jsou již od výroby přizpůsobeny pro létání s brýlemi nočního vidění NVG, přední pilot pak může využívat i přilbový zaměřovač. Na různá nebezpečí nebo poruchy upozorňuje osádku kromě klasických ukazatelů také hlasový výstražný systém.
 Velice zajímavé schopnosti dává letounu rovněž moderní, počítačem řízené elektroimpulzní řízení fly-by-wire. Pilot může přímo za letu přepínat mezi různými letovými charakteristikami, které pak dokáží simulovat různé typy bojových letadel, jako jsou MiG-29, Su-27, Su-30, F-15, F-16, F-18, Rafale, Typhoon a další. Piloti ve výcviku se tak mohou ještě lépe připravovat na konkrétní typ.

Picture-9_large

Do školy i do boje

Nový letoun však má kromě výcviku také poměrně široké možnosti bojového použití. Do mírně upravené přídě sériových strojů byl umístěn palubní radiolokátor Osa pracující v pásmu 8-12,5 GHz, který je schopný v přehledovém režimu sledovat současně osm vzdušných a dva pozemní cíle a v bojovém režimu navádět zbraně současně na čtyři cíle. Cíl o průřezu 5 m2 dokáže radar v závislosti na jeho kurzu od letadla zachytit na vzdálenost 40-85 km. Radar umí pracovat také v režimu mapování zemského terénu, s možností přiblížení zájmové oblasti.
 Alternativou k radaru Osa je typ Koruo. Pokud jde o výzbroj, Jak-130 může nést až 3000 kg zbraní a munice, a to na celkem devíti závěsných bodech – jednom postupovém, šesti podkřídelních a dvou na koncích křídel. Otevřená architektura avionického systému dovoluje implementaci různých druhů zahraničních zbraní, jako například řízených střel AIM-9L Sidewinder, Magic 2 či AGM-65 Maverick. V ruských vzdušných silách se však budou používat především domácí systémy, mezi nimi třeba laserem naváděné střely Vichr, protiletadlové střely s infračerveným naváděním R-73 (v kódu NATO AA-11 Archer) nebo protipozemní laserem naváděné střely Ch-25ML (AS-10 Karen). Při podvěšení elektro-optického naváděcího kontejneru Platan pak lze používat také řízené pumy KAB-500 Kr. Samozřejmostí jsou neřízené střely a klasické neřízené pumy. Kanónovou výzbroj tvoří 30mm kanón GŠ-301, případně 23mm GŠ-23 ve speciálním podvěsném kontejneru. Podobně jako všechny moderní bojové stroje, je i Jak-130 vybaven systémem elektronického boje, zahrnujícím výmetnice klamných cílů, výstražný radarový přijímač a vlastní rušicí zařízení.
 Jak-130 je bezesporu zajímavý letoun s velice dobrými vlastnostmi a výkony. Při vhodném použití by měl ruským vzdušným silám přinést řadu výhod a úspor, třeba už jen tím, že piloti nebudou muset podstatnou část výcviku provádět na drahých bojových strojích a čerpat tak jejich resursy. Bude-li se však jeho výrobce chtít uchytit na zahraničních trzích, čeká jej tvrdý boj s řadou konkurentů.

 

 

Základní TTD sériových letounů Jak-130

Délka 11,245 m
 Výška 4,76 m
 Rozpětí 9,72 m
 Plocha křídla 23,52 m2
 Prázdná hmotnost 4600 kg
 Max. vzlet. hmotnost:
6500 kg (cvičná verze)
9500 kg (bojová verze)

 Motory 2x AI-222-25 nebo 2x VS-2SM
 Tah motorů 2x 2500 kg nebo 2x 2200 kg
 Maximální rychlost 1060 km/h
 Operační dostup 12 500 m
 Max. stoupavost 50 m/s
 Dolet bez přídavných nádrží 2000 km
 Max. přetížení +8 g/-3 g
 Vzletová rychlost 210 km/h
 Délka vzletu (bez podvěsů) 380 m
 Přistávací rychlost 190 km/h
 Délka přistání (bez podvěsů) 670 m

Komentář

Log v nebo create uživatelský účet do komentáře.